Irskou historii podobně jako jiné země doprovázely po staletí vlny tragédií, ale zároveň i hrdinných dobrodružství. Dnešní Irové prastaré legendy o svých předcích berou velice vážně a jsou jim všem hodně blízké. Podle dochovaných památek z doby kamenné se domníváme, že Irsko je obydleno už nejméně 8000 let. Zemi začali osidlovat britští osadníci a lovci, kteří však v té době ještě používali primitivní nástroje. První skuteční zemědělci, kteří si uměli obstarat obživu a znali obchodování, do Irska totiž přišli až okolo 3000 let před naším letopočtem. V této době se také začíná rozvíjet vzájemná úcta a úcta k mrtvým, hroby a hrobky z té doby, totiž byli velice honosné a impozantní. Kolem roku 500 před Kristem se zde začínají stavět mohutné stavby a hradby, z nichž se mnohé dochovaly dokonce i do dnešní doby. Čas od času podnikali irští obyvatelé nájezdy na římskou Británii, aby získali kořist a otroky. V 5. století během jednoho takového nájezdu pochytala irská komanda velký počet zajatců a mezi nimi byl i šestnáctiletý chlapec jménem Patrik. Ten několik let pracoval jako pastevec, ale pak uprchl do Galie, kde se stal mnichem. Později se vrátil do Irska a obohatil tamější pohany o křesťanskou víru a stal se tak patronem celého národa. Jednou z novot sv. Patrika bylo zavedení systémů klášterů po celém Irsku, kolem nichž se soustřeďovaly všechny církevní činnosti. Irsko se tímto stalo ostrovem učenců a misionářů.
Na konci 8. století začaly nájezdy Vikingů na Irsko a Británii, které v Irsku zničili velké množství klášterů a staveb. Vikingové však v Irsku založili první opravdová města, včetně Dublinu a naučili Iry stavět lodě.
Během 12. století mezi sebou o moc nad Irskem soupeřilo značné množství malých i větších království. Král jménem Diarmait Mac Murchada z Leinsteru, který se o Irsko velice zajímal, byl v té době násilně vyhnán tehdejším irským králem. Mac Murchada tedy uprchl do Aquitánie, kde se setkal s Jindřichem II., od kterého dostal povolení naverbovat normanské rytíře, aby získal své vytoužené království. Normanští rytíři do Irska dorazili roku 1167 a dobyli království pro Mac Murchada. Ten ihned jmenoval svého nevlastního syna Richarda de Clare dědicem celého svého království. Tenhle čin ale vyvolal u anglického krále Jindřicha II. takové rozpaky, že se rozhodl Irsko získat pro sebe.
Ve 14. století Irsko postihla morová epidemie, která tehdy zasáhla především obyvatele měst. Po odlivu morové vlny se do popředí dostaly irské zvyky a irský jazyk a Angličany kontrolované území se smrsklo pouze na Dublin a jeho okolí. Na konci 15. století anglický vliv na ostrově již téměř vymizel. Bylo to hlavně tím, že Brity více zaměstnávaly jejich vlastní války než místní situace.
Za nejkrvavější období v irské historii je považováno 17. století, ve kterém proběhly hned dvě dlouhé občanské války, které si vyžádaly obrovské množství obětí a ve výsledku vyvlastnily původní katolické vlastníky půdy. Na konci první poloviny 19. století pak přišel do Irska krutý hladomor, který kromě hladu v zemi způsobil bohužel i masovou emigraci. Z Irska, které mělo před hladomorem přes 8 milionů obyvatel, jich zbylo pouhých 4,4 milionu.
Během dvou světových válek bylo Irsko po většinu času neutrální a to ho ušetřilo válečných strastí. Desítky tisíc Irů se však dobrovolně přihlásily na pomoc britské armádě.
V roce 1921 se pak Irsko rozdělilo na dvě části. Jednou bylo Severní Irsko (které nadále zůstalo součástí Spojeného království Velké Británie) a druhou svobodný irský stát neboli Irská republika.
